celkovy_prehled_udalosti
Differences
This shows you the differences between two versions of the page.
Both sides previous revisionPrevious revisionNext revision | Previous revisionNext revisionBoth sides next revision | ||
celkovy_prehled_udalosti [2018/03/22 19:52] – [Soluňská fronta (1916-1918)] signumbelli1914 | celkovy_prehled_udalosti [2022/08/28 19:25] – [Vysokohorská fronta (červenec-září 1915)] signumbelli1914 | ||
---|---|---|---|
Line 76: | Line 76: | ||
Zatímco vrchní velitel na Balkáně Potiorek plánoval, že po posílení svých jednotek po Novém roce obnoví ofenzivní operace, rakouskému vrchnímu velení došla s jeho neúspěšnou snahou trpělivost -- Potiorka odvolalo. Na konci roku 1914 disponovalo Rakousko-Uhersko na srbské frontě jen zhruba 100 000 muži, kteří byli organizováni už jen do jedné (5.) armády. Během ledna se však -- díky pochodovým formacím ze zázemí i díky dodatečně se navrátivším opozdilcům -- podařilo jejich počet zdvojnásobit, | Zatímco vrchní velitel na Balkáně Potiorek plánoval, že po posílení svých jednotek po Novém roce obnoví ofenzivní operace, rakouskému vrchnímu velení došla s jeho neúspěšnou snahou trpělivost -- Potiorka odvolalo. Na konci roku 1914 disponovalo Rakousko-Uhersko na srbské frontě jen zhruba 100 000 muži, kteří byli organizováni už jen do jedné (5.) armády. Během ledna se však -- díky pochodovým formacím ze zázemí i díky dodatečně se navrátivším opozdilcům -- podařilo jejich počet zdvojnásobit, | ||
- | Srbská armáda byla totiž po několika měsících bojů stejně rozbitá jako rakouská, a navíc v jejích řadách (a v zemi) vypukly epidemie, které ji dále decimovaly. I přes nátlak svých spojenců -- především Ruska -- tak zůstává po celé dlouhé měsíce neaktivní. Rakouské velení plánuje ofenzivu, která nicméně počítá se zapojením mohutných bulharských i tureckých sil; účast Turecka však po vylodění dohodových jednotek na Gallipoli nepřichází v úvahu a Bulharsko vzhledem k pro Rusko příznivému vývoji na východní frontě zatím nehodlá vstoupit do války na straně jeho nepřátel. V květnu navíc Rakousku.Uhersku vyhlašuje válku Itálie a další dva armádní sbory (i s velitelstvím 5. armády) odcházejí na nové bojiště; na Balkáně zůstává jen armádní skupina určená hájení území monarchie před srbským vpádem. I z té jsou další jednotky postupně odesílány na italské bojiště a v létě 1915 nejsou na srbské frontě prakticky žádné mobilní jednotky; rakouské síly zde tvoří jednotky domobrany a posádky pevností. (OULK3 - [[http:// | + | Srbská armáda byla totiž po několika měsících bojů stejně rozbitá jako rakouská, a navíc v jejích řadách (a v zemi) vypukly epidemie, které ji dále decimovaly. I přes nátlak svých spojenců -- především Ruska -- tak zůstává po celé dlouhé měsíce neaktivní. Rakouské velení plánuje ofenzivu, která nicméně počítá se zapojením mohutných bulharských i tureckých sil; účast Turecka však po vylodění dohodových jednotek na Gallipoli nepřichází v úvahu a Bulharsko vzhledem k pro Rusko příznivému vývoji na východní frontě zatím nehodlá vstoupit do války na straně jeho nepřátel. V květnu navíc Rakousku.Uhersku vyhlašuje válku Itálie a další dva armádní sbory (i s velitelstvím 5. armády) odcházejí na nové bojiště; na Balkáně zůstává jen armádní skupina |
- | Situace se mění až s letní ofenzivou Centrálních mocností na východní frontě, která přinesla zásadní porážku Ruska; Bulharsko se konečně odhodlává vystoupit proti Srbsku a německé vrchní velení se rozhoduje využít své síly uvolněné po skončení bojů na východní frontě k tomu, aby otevřelo pozemní cestu do Turecka (čímž bude zároveň uzavřena možná cesta Dohody do Ruska, které -- i přes velkou porážku stále nezlomeno -- potřebuje materiální pomoc od svých spojenců). Na konci léta 1915 se proto proti Srbsku začínají soustředit z několika stran početné armády nepřátel. (OULK3 - [[http:// | + | Situace se mění až s letní ofenzivou Centrálních mocností na východní frontě, která přinesla zásadní porážku Ruska; Bulharsko se konečně odhodlává vystoupit proti Srbsku a německé vrchní velení se rozhoduje využít své síly uvolněné po skončení bojů na východní frontě k tomu, aby konečně |
==== Porážka Srbska (září-listopad 1915) ==== | ==== Porážka Srbska (září-listopad 1915) ==== | ||
Line 151: | Line 151: | ||
=== Boje u Monastiru (srpen-prosinec 1916) === | === Boje u Monastiru (srpen-prosinec 1916) === | ||
- | Ofenziva bulharské 1. armády v oblasti východně od Ochridského jezera byla zahájena 17.8. a do konce měsíce zatlačila srbské jednotky asi 20 km od hranice. Orientální armáda přesunula na své levé křídlo k posílení srbských jednotek 3 francouzské divize a jednu ruskou brigádu a 12.9. zahájila protiútok, kterým se do poloviny října podařilo bulharské jednotky vytlačit z Řecka a na části fronty proniknout několik kilometrů do Makedonie; jeho cíle -- proražení fronty u Monastiru a odlehčení Rumunsku -- dosaženo však nebylo. Po měsíci dalších bojů, kdy obě strany na bojiště k Monastiru přisouvaly po částech nové a nové posily, bylo toto významné centrum západní Makedonie 19.11. konečně obsazeno Srby. (OULK5 - [[http:// | + | Ofenziva bulharské 1. armády v oblasti východně od Ochridského jezera byla zahájena 17.8. a do konce měsíce zatlačila srbské jednotky asi 20 km od hranice. Orientální armáda přesunula na své levé křídlo k posílení srbských jednotek 3 francouzské divize a jednu ruskou brigádu a 12.9. zahájila protiútok, kterým se do poloviny října podařilo bulharské jednotky vytlačit z Řecka a na části fronty proniknout několik kilometrů do Makedonie; jeho cíle -- proražení fronty u Monastiru a odlehčení Rumunsku -- dosaženo však nebylo. Po měsíci dalších bojů, kdy obě strany na bojiště k Monastiru přisouvaly po částech nové a nové posily, bylo toto významné centrum západní Makedonie 19.11. konečně obsazeno Srby. (OULK5 - [[http:// |
Orientální armáda se na konci listopadu pokusila ještě jednou s využitím všech dostupných sil prorazit frontu severně od Monastiru a dostat se tak z hor do otevřenějšího terénu, ale nepodařilo se jí to. 11.12. byla ofenziva Orientální armády nejvyšším francouzským velením (které ji celou dobu prosazovalo) definitivně zrušena. | Orientální armáda se na konci listopadu pokusila ještě jednou s využitím všech dostupných sil prorazit frontu severně od Monastiru a dostat se tak z hor do otevřenějšího terénu, ale nepodařilo se jí to. 11.12. byla ofenziva Orientální armády nejvyšším francouzským velením (které ji celou dobu prosazovalo) definitivně zrušena. | ||
Rakouské jednotky v Albánii mezitím bojují více s logistickou, | Rakouské jednotky v Albánii mezitím bojují více s logistickou, | ||
+ | |||
+ | === Soluňská fronta v roce 1917 (leden 1917 - duben 1918) === | ||
Dohoda v zimě 1916--1917 pomalu, ale jistě dotlačila Řecko, aby se připojilo na její stranu; tři řecké divize nastupují na frontu, i když jejich morálka neumožňuje valné využití této síly. Orientální armáda dalšími posilami rovněž propojuje svou frontu u Soluně s italskou frontou u Valony a na jaře 1917 plánuje připojit se ke všeobecné ofenzivě dohodových armád. Disponuje však příliš malými silami a nakonec dostává za úkol jen vázat co největší počet nepřátelských jednotek. | Dohoda v zimě 1916--1917 pomalu, ale jistě dotlačila Řecko, aby se připojilo na její stranu; tři řecké divize nastupují na frontu, i když jejich morálka neumožňuje valné využití této síly. Orientální armáda dalšími posilami rovněž propojuje svou frontu u Soluně s italskou frontou u Valony a na jaře 1917 plánuje připojit se ke všeobecné ofenzivě dohodových armád. Disponuje však příliš malými silami a nakonec dostává za úkol jen vázat co největší počet nepřátelských jednotek. | ||
- | Jednotky Orientální armády (především francouzské koloniální oddíly) zahajují útok na konci dubna 1917 s těžištěm opět u Monastiru. Dosáhl však jen velmi malých výsledků a za necelý měsíc byl odvolán. Další větší boje vypukly až v září 1917 na rozhraní rakouského a bulharského úseku fronty u Ochridského jezera, kde byly jednotky Centrálních mocností rovněž donuceny k malému ústupu, ale ani tady nedošlo k žádné výraznější změně situace. Ke konci roku boje opět utichly. | + | Jednotky Orientální armády (především francouzské koloniální oddíly) zahajují útok na konci dubna 1917 s těžištěm opět u Monastiru, resp. východně od něj. Dosáhl však jen velmi malých výsledků a za necelý měsíc byl odvolán. |
Na frontě u Valony došlo během roku 1917 jen k několika místním italským útokům, které byly úspěšně odraženy. Do roku 1918 tak vstupovala fronta na Balkáně opět jako velmi klidné bojiště. Obě strany upíraly své zraky na západní frontu, do Francie, kde se chystalo rozhodnutí celé války. Německé velení postupně z balkánské fronty stáhlo téměř všechny své jednotky, které nahradily bulharské oddíly uvolněné porážkou Rumunska; zůstávaly však pod německým vrchním velení. Bulharsko však na počátku roku 1918 už citelně pociťovalo ekonomické důsledky dlouhého válečného střetu a i bojeschopnost jeho armád se citelně snížila. Přesto však Centrální mocnosti věřily, že ubránit své pozice až do doby, kdy padne rozhodnutí na západě, bulharské jednotky schopny budou. | Na frontě u Valony došlo během roku 1917 jen k několika místním italským útokům, které byly úspěšně odraženy. Do roku 1918 tak vstupovala fronta na Balkáně opět jako velmi klidné bojiště. Obě strany upíraly své zraky na západní frontu, do Francie, kde se chystalo rozhodnutí celé války. Německé velení postupně z balkánské fronty stáhlo téměř všechny své jednotky, které nahradily bulharské oddíly uvolněné porážkou Rumunska; zůstávaly však pod německým vrchním velení. Bulharsko však na počátku roku 1918 už citelně pociťovalo ekonomické důsledky dlouhého válečného střetu a i bojeschopnost jeho armád se citelně snížila. Přesto však Centrální mocnosti věřily, že ubránit své pozice až do doby, kdy padne rozhodnutí na západě, bulharské jednotky schopny budou. | ||
+ | === Jarní boje v Albánii (duben - červen 1918) === | ||
+ | Na jaře 1918 zahájily aktivitu na Soluňské frontě francouzské jednotky, které v dubnu provedly malý přípravný útok na svém levém křídle. Ten byl však jen předehrou ke společnému útoku francouzských a italských sil proti výběžku rakousko-uherské fronty drženému albánskými nepravidelnými jednotkami. Tato vůbec první koordinovaná akce italských a francouzských sil v Albánii skončila úspěchem, výběžek fronty byl zlikvidován a dohodové síly tak dosáhly výhodnějšího průběhu fronty a lepšího spojení mezi francouzskou a italskou částí fronty v Albánii. Zároveň byly rozpuštěny nepravidelné albánské jednotky, neboť většina jejich mužstva se rozešla do svých domovů. Nová fronta, posunutá o 10--15 km na západ od původní, byla obsazena už jednotkami rakousko-uherské armády. (OULK7 - [[http:// | ||
+ | |||
+ | Ve dnech 10.--12.6. pak proběhl další francouzský útok, tentokrát v oblasti pramene řeky Daboli na styku rakouského a bulharského úseku soluňské fronty. Při něm byly obsazeny takticky důležité výšiny, ale francouzský postup nepokračoval a nová frontová linie nakonec ani nemusela být posílena IR 88, který byl odeslán na balkánské bojiště z Tyrolska (a byl nyní ponechán v záloze).(OULK7 - [[http:// | ||
+ | |||
+ | === Letní boje v Albánii (červenec - srpen 1918) === | ||
+ | Rakouské velení si bylo vědomo, že dohodové síly v Albánii chystají ofenzivní operaci. Když proto 7.7. francouzské a italské jednotky zahájily po celé délce rakouské fronty útoky, nebylo překvapeno. Věřilo však, že těžištěm operace je postup ve směru na Berat (v centru rakousko-uherské linie); Italové však největší úsilí věnovali snaze překročit dolní tok říčky Vojusa a dosažení svého cíle, o kterém uvažují už více než rok -- říčky Semeni. Zatímco u Beratu se daří italský útok relativně snadno zastavit, u pobřeží dochází k průlomu, který způsobuje paniku jednotek rakousko-uherské armády a jejich ústup k severu a východu, neboť se bojí odříznutí ústupové cesty podél pobřeží. Rakousko-uherské velení, zděšené vyklizením této nejdůležitější oblasti a obávající se vylodění italských sil do týla fronty, večer vydává rozkaz k všeobecnému ústupu. Cílem je zkrátit linii fronty a uvolnit jednotky z východního křídla, které by bylo možno zasadit na křídle západním. | ||
+ | |||
+ | Skutečným hlavním cílem dohohodového útoku však nebylo albánské pobřeží (kde se jednalo o místní italskou operaci), ale Elbasan, kam měl směřovat společný nápor italských i francouzských oddílů. Proto se italské velení -- k velkému překvapení velení rakouského -- vůbec nepokusilo využít překvapivého úspěchu na pobřeží k dalšímu postupu, a naopak soustředilo své úsilí na východním křídle, po boku francouzských jednotek. Další operace se tak soustředily do obtížného terénu východně od Beratu (který sám byl rakouskými jednotkami po několika dnech ústupu vyklizen). Do 13.7. se postup Italů a Francouzů podařilo zastavit a frontu stabilizovat. (OULK7 - [[http:// | ||
+ | |||
+ | Téhož dne navíc dorazil nový velitel balkánské fronty, generál Pfanzer-Baltin, | ||
+ | |||
+ | Ačkoliv Italové měli celkovou početní převahu a hrozilo, že slabší rakousko-uherské oddíly nápor nevydrží a jejich fronta se zhroutí, byl to nakonec protivník, kdo v noci z 30.7. na 31.7. zahájil ústup. Jelikož ve stejné době ukončili své ofenzivní operace i Francouzi (neboť se začali připravovat na plánovanou velkou ofenzivu na celé Soluňské frontě), letní boje v Albánii skončily tím, že rakouské jednotky v prvních srpnových dnech postoupily v patách ustupujícího protivníka zpět na jih a východ a obsadily větší část území, o které přišly na počátku červencových bojů. Stálo je to celkem 6 000 mužů, přičemž 1 500 z nich bylo padlých a raněných, ostatní zajatí nebo onemocnělí (především malárií). (OULK7 - [[http:// | ||
+ | |||
+ | Ačkoliv 7.8. balkánská fronta utichla, konec bojů to ještě nebyl. Linie dosažená rakouskými jednotkami totiž nebyla pro absenci přírodních překážek vhodná k dlouhodobé obraně a důstojníci v jednotlivých úsecích žádali její stažení do výhodnějších pozic. Velitel balkánské fronty však rozhodl, že linie bude prozatím držena a po reorganizaci jednotek a nutných přípravách vylepšena nikoliv ústupem, ale postupem. K tomu došlo ve dnech 22.--26.8. | ||
+ | |||
+ | Útok byl zahájen na celé délce fronty, ale rozhodující bylo, že hned prvního dne " | ||
+ | |||
+ | Ačkoliv rakouský protiútok v Albánii na konci července a v srpnu skončil úspěšně a na první pohled se zdálo, že by mohl pokračovat i dál (a italské velení skutečně urychleně přisouvalo posily do Valony, o niž se začalo obávat), stav rakouských vojsk nebyl zdaleka dobrý. Armádní skupina Albánie (na kterou byly jednotky na balkánském bojišti oficiálně přejmenovány) měla na počátku září 100 000 mužů -- a z nich na frontě a schopných bojového nasazení bylo necelých 10 000! Žádný prapor neměl více než 150 mužů, většina jich měla kolem 50 a úderný prapor č. 47 (který se v červencových bojích velmi vyznamenal) prostě přestal existovat; jedna brigáda držela frontový úsek o délce 10 km s 408 muži. Na vině byla specifika albánského bojiště -- složité a dlouhé zásobovací linie, které si vyžadovaly zařazení velkého množství mužů na činnosti v zázemí, a hlavně podnebí, ve kterém bujela malárie. Za červenec vykázalo rakouské vojsko v Albánii bojové ztráty ve výši 3 900 mužů a 2 600 nemocných. V srpnu to bylo 2 000 mužů bojových ztrát a 18 000 nemocných. Doplňky, přicházející ze zázemí, byly raději drženy mimo malárií zamořené oblasti, než aby posílily jednotky na frontě. Další ofenzivní operace byly za této situace vyloučeny; jedinou útěchou bylo, že stav italských vojsk na druhé straně fronty nebyl o mnoho lepší. | ||
+ | |||
+ | ==== Zhroucení balkánské fronty (září - říjen 1918) ==== | ||
+ | |||
+ | === Průlom bulharské fronty a vyřazení země z války (září 1918) ==== | ||
+ | |||
+ | K rozhodujícím událostem však došlo na makedonské části balkánské fronty. 15.9. zde Orientální armáda zahájila útok, na jehož hlavním směru prorazily prvního dne francouzské divize bulharské pozice u Dobro Polje a následně útok dále rozvíjely srbské armády. Během tří dnů byly obsazeny všechny tři linie bulharské obrany a průlom soluňské fronty se začal rozšiřovat. Bulharská armáda i společnost, | ||
+ | |||
+ | Bulharsko se navíc rozhoduje vystoupit z války a žádá o separátní mír; bez ohledu na snahu Německa a Rakouska-Uherska ho od toho odradit je mír 30.9. uzavřen a Centrální mocnosti stojí před obrovským problémem: musejí obnovit balkánskou frontu vlastními silami -- přičemž německá 11. armáda přichází o bulharské jednotky (tedy o většinu svého stavu) a nyní disponuje jen jednou německou divizí a rozptýlenými specializovanými jednotkami, které byly přiděleny k bulharským oddílům. | ||
+ | |||
+ | === Vyklizení Srbska (říjen 1918) === | ||
+ | |||
+ | Do Srbka jsou narychlo posílány divize z Ukrajiny, z Rumunska a z Itálie, ale jejich transport nelze zvládnout rychleji než v řádu týdnů. Srbské armády mezitím postupují do Srbska -- údolím Moravice se tlačí na Niš. Jejich postup zdržuje rakouská 9. divize a několik německých jednotek, jsou však zoufale přečísleny a nezbývá jim než neustále ustupovat; Niš vyklízejí 10.10. | ||
+ | Je vytvořena nová skupina armád Kövess, které jsou podřízeny všechny jednotky na jihovýchodním válčišti. Ta má za úkol ustavit novou obrannou frontu na linii Niš--Mitrovica--Ipek--Skutari; | ||
+ | Tento obranný plán má jistou naději na úspěch, neboť z obrovských sil, kterými Dohoda na Balkáně disponuje, do Srbska postupují jen srbské armády. Anglické jednotky v Soluni jsou určeny k postupu na Konstantinopol, | ||
- | ----------- | + | Ve druhé polovině října pokračuje ústup německé 11. armády (včetně rakouské 30 ITD) ze Srbska. Ačkoliv se ke konci měsíce mění z plánovaného vyklízení země v rychlý ústup pod tlakem nepřítele, |
- | Boje zde probíhají až do roku 1918. V září 1918 dochází k rozhodujícímu průlomu soluňské fronty | + | Teprve poté se celá armádní skupina Kövess pod vlivem vývoje uvnitř Rakouska-Uherska, |
===== Východní/ | ===== Východní/ | ||
Jakmile bylo jasné, že Rusko se války zúčastní také, stala se pro Rakousko-Uhersko jednoznačně primárním bojiště právě východní fronta, kde byla také nasazena většina rakouské armády. Všeobecným záměrem rakouského vrchního velení bylo co nejdříve zaútočit s co největšími silami z prostoru mezi Vislou a Bugem směrem na severovýchod dříve, než Rusové dokončí soustředění a rozvinutí svých armád (předpokládalo se, že ruská mobilizace zabere výrazně delší dobu, než rakouská). Ve spolupráci s německými silami, které vyrazivše z Východního Pruska budou tvořit druhou část kleští, mělo být dosaženo dvou cílů: | Jakmile bylo jasné, že Rusko se války zúčastní také, stala se pro Rakousko-Uhersko jednoznačně primárním bojiště právě východní fronta, kde byla také nasazena většina rakouské armády. Všeobecným záměrem rakouského vrchního velení bylo co nejdříve zaútočit s co největšími silami z prostoru mezi Vislou a Bugem směrem na severovýchod dříve, než Rusové dokončí soustředění a rozvinutí svých armád (předpokládalo se, že ruská mobilizace zabere výrazně delší dobu, než rakouská). Ve spolupráci s německými silami, které vyrazivše z Východního Pruska budou tvořit druhou část kleští, mělo být dosaženo dvou cílů: | ||
Line 200: | Line 235: | ||
Celkový přehled operací na východní frontě do 20. září 1914((Z atlasu [[http:// | Celkový přehled operací na východní frontě do 20. září 1914((Z atlasu [[http:// | ||
\\ | \\ | ||
- | {{http://velka.valka.cz/ | + | {{http://velkavalka.info/ |
\\ | \\ | ||
- | [[http://velka.valka.cz/ | + | [[http://velkavalka.info/ |
\\ | \\ | ||
Přehledná mapa operací v Haliči((Z knihy [[prameny1|Zajončkovskij A. M.: Mirovaja vojna 1914-1918 gg.]])) | Přehledná mapa operací v Haliči((Z knihy [[prameny1|Zajončkovskij A. M.: Mirovaja vojna 1914-1918 gg.]])) | ||
Line 261: | Line 296: | ||
Bitva u Varšavy | Bitva u Varšavy | ||
\\ | \\ | ||
- | [[http://velka.valka.cz/ | + | [[http://velkavalka.info/ |
Mezitím pokračovaly tuhé boje i na zbytku rakouské východní fronty. Rakouské 4. armádě na Sanu se nepodařilo přejít do protiútoku a překročit řeku a namísto toho uvízla v bojích o ruská předmostí na západním břehu, která se Rusové neustále pokoušeli rozšiřovat a vyrážet z nich do útoku. Rakouská 3. armáda byla po pokusu o rozhodující frontální útok proti Rusy drženým výšinám jihovýchodně od Přemyšlu 26. října, který skončil neúspěchem, | Mezitím pokračovaly tuhé boje i na zbytku rakouské východní fronty. Rakouské 4. armádě na Sanu se nepodařilo přejít do protiútoku a překročit řeku a namísto toho uvízla v bojích o ruská předmostí na západním břehu, která se Rusové neustále pokoušeli rozšiřovat a vyrážet z nich do útoku. Rakouská 3. armáda byla po pokusu o rozhodující frontální útok proti Rusy drženým výšinám jihovýchodně od Přemyšlu 26. října, který skončil neúspěchem, | ||
Line 288: | Line 323: | ||
Jelikož německá 9. armáda ve stejné době svým úspěšným postupem od Toruně k Lodži donutila ruské 2. a 5. armádu opustit původní směr postupu přímo na západ a stočit se na severozápad či dokonce severovýchod, | Jelikož německá 9. armáda ve stejné době svým úspěšným postupem od Toruně k Lodži donutila ruské 2. a 5. armádu opustit původní směr postupu přímo na západ a stočit se na severozápad či dokonce severovýchod, | ||
- | {{http://velka.valka.cz/ | + | {{http://velkavalka.info/ |
\\ | \\ | ||
Bitva u Lodže | Bitva u Lodže | ||
\\ | \\ | ||
- | [[http://velka.valka.cz/ | + | [[http://velkavalka.info/ |
\\ | \\ | ||
Line 331: | Line 366: | ||
=== Postup do Haliče a stabilizace fronty === | === Postup do Haliče a stabilizace fronty === | ||
- | Rakouské a německé armády pronásledovaly ustupující Rusy a rakouské vrchní velení předpokládalo, | + | Rakouské a německé armády pronásledovaly ustupující Rusy a rakouské vrchní velení předpokládalo, |
21. prosince zahájily ruské armády po celé délce protiútok, jehož těžiště leželo na jižním směru, kde měla být rakouská 3. armáda zatlačena zpět do Karpat. To se také během několika dní podařilo a do konce prosince byly jednotky rakouské 3. armády víceméně zpět na hlavním hřebeni Karpat - jejich ofenziva tím byla definitivně zastavena. Navíc se tím otevřela nebezpečná mezera mezi jejím levým křídlem u průsmyku Dujava a rakouskou 4. armádou u Gorlic, do které v posledních prosincových dnech směřoval následující ruský nápor. Ten se však jižnímu křídlu rakouské 4. armády podařilo nasazením rezerv úspěšně zastavit a na počátku roku 1915 se fronta na tomto úseku stabilizovala. (OULK2 - [[http:// | 21. prosince zahájily ruské armády po celé délce protiútok, jehož těžiště leželo na jižním směru, kde měla být rakouská 3. armáda zatlačena zpět do Karpat. To se také během několika dní podařilo a do konce prosince byly jednotky rakouské 3. armády víceméně zpět na hlavním hřebeni Karpat - jejich ofenziva tím byla definitivně zastavena. Navíc se tím otevřela nebezpečná mezera mezi jejím levým křídlem u průsmyku Dujava a rakouskou 4. armádou u Gorlic, do které v posledních prosincových dnech směřoval následující ruský nápor. Ten se však jižnímu křídlu rakouské 4. armády podařilo nasazením rezerv úspěšně zastavit a na počátku roku 1915 se fronta na tomto úseku stabilizovala. (OULK2 - [[http:// | ||
Line 790: | Line 825: | ||
Situace v zemi byla i po okupaci německými a rakouskými jednotkami nadále chaotická. Rakouské velení v polovině května vytvořilo ze svých jednotek na východě " | Situace v zemi byla i po okupaci německými a rakouskými jednotkami nadále chaotická. Rakouské velení v polovině května vytvořilo ze svých jednotek na východě " | ||
===== Italská/ | ===== Italská/ | ||
- | Začátkem roku 1915 se Itálie rozhodla vstoupit | + | Po vypuknutí války byla ke střežení hranic s Itálií - považovanou za trochu nespolehlivého spojence - vytvořena armádní skupina GdK Rohr, která |
- | * tyrolská fronta | + | |
- | * fronta | + | |
- | * korutanská fronta | + | |
- | * sočská fronta | + | |
+ | Skupina měla bránit celou italskou hranici, od vysokohorské fronty (u hranic se Švýcarskem) přes Tyrolsko (obklíčené italským územím ze tří stran, ale mající výhodu horského terénu), Dolomity a Karnské Alpy až po nížinné Přímoří, | ||
+ | |||
+ | Na jaře 1915 byla skupina GdK Rohr posílena několika jednotkami z (nyní nečinné) srbské fronty a nakonec také fronty ruské a stala se formálně plnohodnotnou armádou. V polovině května 1915, když se ukázalo že italský vstup do války je nevyhnutelný a dojde k němu v krátkodobém horizontu, bylo nutno zvolit strategii pro nové bojiště. Rakousko-uherský plán, vytvořený tváří v tvář nebezpečí italského úderu směřujícího na Lublaň a Vídeň (nebo Budapešť), | ||
+ | |||
+ | Když se okolo 20.5. ukázalo, že italský nástup bude trvat déle než se očekávalo (italská armáda nebyla podle spolehlivých informací schopná udeřit dříve než na počátku června), a zároveň že situace na ruské frontě neumožňuje stažení tolika sil jaké rakouské velení požadovalo pro svou italskou ofenzivu, bylo nakonec přijato kompromisní řešení, které vycházelo z toho, že srbská armáda není schopna ani ochotna vést ofenzivní operace proti Rakousku-Uhersku: | ||
+ | |||
+ | Nová italská fronta při zahájení nepřátelství vypadala tedy takto: | ||
+ | * Vrchním velitelem všech sil na jihu - tedy na italské i srbské frontě - byl arcivévoda Evžen (dosavadní vrchní velitel na balkánské frontě); po konsolidaci nového rozestavení sil však byla srbská fronta na počátku června z jeho podřízenosti vyjmuta a on zůstal vrchním velitelem fronty italské. | ||
+ | * Velení v Tyrolsku se ujal generál Dankl (dosavadní velitel 1. rakousko-uherské armády). | ||
+ | * Velení na horské frontě (Dolomity, Korutany) zůstalo v rukou GdK Rohra, dosavadní velitel celé armádní skupiny. | ||
+ | * Velení na úseku mezi Julskými Alpami a mořem, tedy nejkritičtější úsek nové obranné linie, převzal generál Boroevič, dosavadní velitel rakousko-uherské 3. armády v Karpatech, která byla postupem do Haliče a zkracováním fronty postupně zcela uvolněna. | ||
==== Úvodní boje na italské frontě (květen-červen 1915) ==== | ==== Úvodní boje na italské frontě (květen-červen 1915) ==== | ||
+ | Itálie oficiálně vyhlásila válku Rakousku-Uhersku 23.5.1915. Italské vrchní velení se rozhodlo zaútočit dvěma armádami (2. a 3.) ve směru na Terst, Dalmácii a Korutany; 1. a 4. armáda (společně s Karnskou skupinou) měly jejich postup krýt před případným rakouským výpadem z Tyrolska do jejich týlu; k tomuto účelu do nich byla vyčleněna zhruba 1/3 italských sil. Rakouské velení na celé délce fronty přikázalo pouze defenzivu (jeho síly byly celkově přečísleny téměř v poměru 1:4). (OULK 2 - [[http:// | ||
- | ==== První bitva na Soči (23.6.-3.7.1915) ==== | + | === Tyrolská fronta === |
+ | Tyrolská fronta byla na rakouské straně rozdělena do 5 sektorů. Obranné linie byly staženy až na úroveň pevností, které byly vybudovány v horách nad italsko-rakouskou hranicí, čímž byla jejich délka zkrácena o 100 km oproti délce státní hranice; mezi nimi a hranicí byly vysunuty pouze hlídky, tvořené mnohdy jen četníky a policisty. | ||
+ | |||
+ | Na západním úseku fronty (od švýcarských hranic) operovalo levé křídlo 1. italské armády. Ta v prvních dnech války obsadila linii horských hřbetů nacházející se několik kilometrů v hloubi italského území a o žádný postup proti rakouským pozicím, které byly naopak stažené několik kilometrů na území rakouské, se nepokusila. Poté, co švýcarské oddíly obsadily hranici země a bylo jasné, že Itálie nenaruší švýcarskou neutralitu (čehož se rakouské velení obávalo), vysunulo svou obrannou linii v úsecích I a II (západní hranice Tyrolska) na vyšší hřebeny blíže u hranic. V těchto pozicích, které byly po většinu roku pokryté sněhem, zůstaly obě strany v zásadě stát až do konce války. | ||
+ | |||
+ | V obranném úseku III, pokrývajícím jižní část Tyrolska, byl terén už přece jen prostupnější - zhruba od Lago di Garda dále na východ tak bylo třeba zbudovat prakticky souvislou obrannou linii. Pravé křídlo italské 1. armády na přelomu května a června zahájilo silné dělostřelecké ostřelování pozic čelících Planině sedmi obcí, které málem přimělo obránce k ústupu; nakonec k tomu ale nedošlo a naopak byl odražen následný italský pěší útok, takže i zde byla udržena původní linie obránců a italské oddíly obsadily jen vyklizené území. | ||
+ | |||
+ | Ani v úseku IV, proti němuž stálo pravé křídlo italské 1. armády a levé křídlo italské 4. armády, nedošlo k žádnému postupu italských sil. Italská 4. armáda byla soustředěna do mnohem kratšího úseku než armáda 1., prakticky jen proti rakouskému V. obrannému úseku; jejím zadáním bylo proniknout přes relativně řídkou rakouskou obranu do Pustertalu a tím ohrozit týl celé tyrolské fronty. Díky trestuhodné laxnosti velitele této armády však ani zde nedokázaly italské jednotky obsadit nic víc než území vyklizené rakouskými silami hned po zahájení války, když se o skutečný útok proti rakouským pozicím, mezitím narychlo posíleným, | ||
+ | |||
+ | === Karnská fronta === | ||
+ | Obranný úsek mezi Tyrolskem (Dolomity) a Krnem měřil cca 100 km a byl rozdělen na dvě části. | ||
+ | |||
+ | Západní část tvořily Karnské Alpy a z rakouské strany bylo zadáním bezpodmínečně zde uhájit hranici, nebo v nejhorším případě pásmo hor nad údolím řeky Gail (o jeden hřeben dále na sever), neboť průnik přes ně by znamenal ohrožení strategické komunikační linie podél Drávy a komunikačního uzlu ve Villachu. Italská Karnská skupina měla za úkol přesně to: prorazit na Villach. Ovšem až poté, co sousední 4. armáda sestoupí do údolí řeky Geil a tím Karnské skupině otevře cestu přes průsmyky. Jelikož k tomu nedošlo, oddíly Karnské skupiny se v posledních květnových dnech, kdy stály proti velmi slabému protivníkovi, | ||
+ | |||
+ | Východní část - Julské Alpy - byla pak jakousi spojnicí mezi vysokohorskou frontou na západ odtud a sočskou frontou na jih odtud. Většina této linie na začátku války čelila jen dělostřeleckému ostřelování, | ||
+ | |||
+ | === Sočská fronta === | ||
+ | Nejvýznamnější frontový úsek (mezi Krnem a pobřežím) hájila rakousko-uherská 5. armáda. Ta měla za úkol bránit linii řeky Soča (s dvěma významnými: | ||
+ | |||
+ | Boje byly zahájeny ve dnech 31.5. a 1.6., kdy italské jednotky vyrazily proti Mrzlemu vrhu, který se jim však nepodařilo dobýt (uchytily se však na jeho západních svazích nedaleko pod vrcholem). Následující tři dny (2.-4.6.) docházelo v prostoru mezi Krnem a Tolminem (s těžištěm na Mrzlim vrhu) k čelním střetům jednotek obou stran, které prakticky ve stejný okamžik vyrazily do útoku - Italové s cílem dobýt Mrzli vrh, Rakušané s cílem vytlačit Italy z jeho západních svahů; obě strany nakonec ve stejný okamžik dospěly k závěru, že jejich úsilí nemá naději na úspěch, a přešly do obrany. | ||
+ | |||
+ | V následujících dnech zahájily svou ofenzivu jednotky italských 2. a 3. armády mezi Tolminem a mořem. Jižní křídlo 3. armády překročilo dolní tok Soče (o kterém bylo přesvědčeno, | ||
+ | |||
+ | V reakci na tyto neúspěchy italské nejvyšší velení 10.6. rozhodlo o změně taktiky: Zatímco dosud byly nastupující italské jednotky rozloženy víceméně rovnoměrně podél celé délky fronty, nyní se měla každá armáda soustředit na jeden klíčový bod a zde prorazit. V případě italské 2. armády se jednalo Plave, kde od 12.6. probíhaly opakovaně neúspěšné italské pokusy dobýt kótu 383. Po příchodu posil 16.6. se konečně Italům podařilo uchytit v pozicích bezprostředně pod vrcholem, který však zůstával v rakouských rukou; Italové tím přišli o výhodu dělostřelecké podpory, neboť jejich baterie nemohly pálit na rakouské pozice na kótě 383, aniž by ohrozily pozice italské. Úspěšná obrana kóty 383 pak pokračovala až do 22.6., kdy italské útoky ustaly. V sektoru italské 3. armády byl za těžiště ofenzivy určen úsek mezi Monfalcone a Sagradem, kde musely italské oddíly nejdříve překonat území úmyslně zatopené rakouskými obránci, a poté nastupovali proti výšinám u Redipuglie. Prorazit se jim nepodařilo, | ||
+ | |||
+ | Velmi váhavě vedený italský pokus o překvapivý a rychlý útok na nepřipravenou rakouskou obranu tak selhal doslova na celé čáře. Italské velení proto po příchodu dalších posil (včetně silnějšího dělostřelectva) hodlalo zahájit systematicky vedenou ofenzivu. | ||
+ | ==== První bitva na Soči (23.6.-7.7.1915) ==== | ||
+ | Velení rakouské 5. armády si bylo vědomo italských příprav k metodicky vedené ofenzivě a okolo 20.6., kdy už ji očekávalo každou hodinou, posílilo svou obrannou linii téměř všemi zálohami, které mělo k dispozici; blíže k frontě přisunulo také pochodové prapory, které měly být nasazeny v případě nutnosti v místech italského průlomu. Italská ofenziva byla zahájena ráno 23.6. masivní, ale nedostatečně koncentrovanou dělostřeleckou palbou. Se soumrakem pak vyrazily italské průzkumné oddíly na průzkum bojem; jejich výpady byly odraženy ještě rakousko-uherskými oddíly předsunutými před samotnou hlavní obrannou linii (které byly následně staženy na ni), ale ukázaly rakouskému velení, na jakých směrech se Italové soustředí. Byly to v úseku italské | ||
+ | |||
+ | Stejný vzorec se pak opakoval až do konce června: přes den masivní italská dělostřelecká palba, večer průzkumné výpady menších oddílů, a v noci pokračující dělostřelecká palba snažící se obráncům bránit v opravách poničených pozic. Italské oddíly se takto den za dnem přibližovaly k hlavním rakousko-uherským obranným liniím a zaujímaly pozice, z nichž měly zahájit hlavní útok; za celou tu dobu se jim ale opakovanými pokusy nepodařilo vypudit obránce ani z kóty 383 nad Plave, takže plánovaný obchvatný úder do zad obránců na Svete Goře, který měl hlavní útok dále na jihu usnadnit, se nemohl realizovat. | ||
+ | |||
+ | Hlavní italský útok pak začal po týdenním dělostřelecké přípravné palbě (což bylo v této fázi války nevídané) 30.6. Nejtěžší boje se odehrávaly v oblasti Redipuglie, kde se Italům podařilo hned během prvního dne získat několik set metrů území a zatlačit obránce z úpatí výšin na západním okraji Doberdobské planiny na samotné tyto výšiny. V následujících dnech zde probíhaly zuřivé boje, ale všechny lokální úspěchy italských jednotek byly nakonec zvráceny úspěšnými protiútoky a Italové nezískali víc než dalších pár set metrů území. 3.-4.7. proběhly také první (neúspěšné) italské útoky proti Monte san Michele. Boje vyvrcholily 5.7., ovšem beze změny taktické situace - obě strany však byly v jejich důsledku zcela vyčerpány. | ||
+ | |||
+ | V úseku gorického předmostí provedli Italové jen slabý útok hned 30.6. (na Sabotin a Podgoricu), pak ale jejich aktivita ustala. Další pokus o dobytí Sabotinu a Podgorice přišel až 5.7., kdy celá první bitva na Soči vrcholila, a i ten byl relativně snadno obránci odražen. Také na úseku tolminského předmostí se Italové omezili v prvních dvou červencových dnech na silnou dělostřeleckou palbu, kterou však nenásledoval očekávaný útok. Až ve dnech 3.-4.7. se italské oddíly pokusily postoupit proti jižnímu úseku předmostí, | ||
+ | |||
+ | Ve dnech 6.-7.7. ještě proběhlo několik dalších italských pokusů o útok na jižní stranu gorického předmostí a v okolí Redipuglie a také (6.7.) další neúspěšný pokus obsadit Batognicu. Nebyly však ani zdaleka tak intenzivní jako v předchozích dnech - a v noci na 8.7. byla celá sočská fronta už úplně klidná. | ||
+ | |||
+ | Když první bitva na Soči skončila, ztráty Italů činily 1 916 padlých, 11 495 raněných a 1 536 nezvěstných a zajatých, ztráty rakousko-uherské 5. armády pak 8 800 padlých a raněných a 1 150 nezvěstných (z toho 2/3 připadaly na nejjižnější obranný sektor III, tedy na Kras) - útočník tedy utrpěl zhruba 1,5x vyšší ztráty než obránce. | ||
+ | ==== Druhá bitva na Soči (18.7.-10.8.1915) ==== | ||
+ | Rakousko-uherské velení v krátké pauze mezi koncem první a začátkem druhé bitvy na Soči dokončilo reorganizaci a posílení svých sil v nejkritičtějším jižním úseku (sektor III), v jehož čele stálo dosud velitelství 57. pěší divize. Zodpovědnost za něj nyní převzalo velitelství VII. armádního sboru, jehož dvě maďarské divize (17. a 20.) sem byly přesunuty ze sektoru armádní skupiny Rohr (od Krnu), kam byly místo nich odeslány na horský boj lépe připravené oddíly 44. zeměbranecké pěší divize; zároveň byl úsek posílen 61. pěší divizí, která přijela z balkánského bojiště (kde tím pádem už nezůstaly téměř žádné mobilní síly). (OULK 2 - [[http:// | ||
+ | |||
+ | Italský plán tentokrát předpokládal hlavní úder silami 3. armády na Monte san Michele; 2. armáda měla pouze vázat rakouské síly, aby nemohly na Kras odeslat posily. Útok začal mohutnou dělostřeleckou přípravou 18.7., která však tentokrát trvala jen půl dne a okolo poledne vyrazily italské oddíly do útoku. Po celodenních tvrdých bojích o Monte san Michele se jim podařilo obránce opět vypudit jen v úzkém sektoru fronty o pár set metrů dozadu. Demonstrační útoky italské 2. armády na gorické předmostí i u Plave byly 18.7. snadno odraženy. | ||
+ | |||
+ | Následujícího dne byla odražena další série útoků i na ostatních úsecích doberdobské plošiny, ztracena byla opět jen malá část obranné linie (kóta 143). Rakousko-uherské jednotky při tom však utrpěly obrovské ztráty - sektor III přišel o 5 500 mužů, což bylo neudržitelné. Musely být nasazeny zálohy, kterých však nebyl dostatek, a rakouské nejvyšší velení v reakci na to přidělilo 5. armádě poslední mobilní jednotky z Balkánské fronty (59. pěší divize). Tohoto dne proběhl závažnější útok na gorické předmostí, | ||
+ | |||
+ | 20.7. pak italský útok, zahájený po 5hodinové dělostřelecké přípravě, | ||
+ | |||
+ | 20.7. byly zahájeny také útoky italských sil proti gorickému předmostí, | ||
+ | |||
+ | Paralelně s boji na hlavním směru italského útoku probíhaly od 19.7. i boje na vysokohorském bojišti na opačném křídle rakousko-uherské 5. armády. Italské oddíly zde po třech dnech úsilí 21.7. obsadily Batognicu, nicméně všechny ostatní pozice, na něž směřovaly italské útoky, byly ubráněny. Obránci Batognice, kteří se stáhli do narychlo zbudované pozice na nejvýchodnějším okraji hory, ji pak úspěšně bránili před dalšími italskými útoky až do 25.7., kdy odrazili poslední z nich. Tím boje na tomto úseku skončily a fronta se ustálila. Pokus o dobytí Mrzleho vrhu, ke kterému mělo také dojít, rakousko-uherští obránci prakticky nezaznamenali... | ||
+ | |||
+ | Ve dnech 25.-26.7. pak vyvrcholila bitva na hlavním válčišti, | ||
+ | |||
+ | Poté, co v noci 30.7. a 1.8. provedli Italové menší výpady proti kritickým místům rakouské obranné linie, zaútočili ještě jednou 2.-3.8. plnou silou na výběžek obranných pozic mezi kótami 197 (jižně od Mte san Michele) a kótou 118 (Mte dei sei Busi). I tento útok byl nakonec odražen a italské vrchní velení přikázalo ukončit ofenzivu. Velitel italské 3. armády však svým jednotkám vydal rozkaz pokračovat v metodickém pomalém postupu vpřed, a tak se boje táhly ještě několik dalších dní (někdy se uvádí do 10.8., jindy do 13.8.), aniž by však přinesly jakoukoliv změnu situace na frontě. | ||
+ | |||
+ | Celkové ztráty Italů činily (od 18.7. do 3.8.) 41 866 mužů. Rakouské ztráty (od 15.7. do 15.8.) byly o něco vyšší: 7 721 padlých, 26 692 raněných a 12 290 nezvěstných (plus cca 6 400 nemocných). Když se k italským ztrátám připočítají i poslední dny ofenzivy, lze prohlásit, že ztráty útočníků a obránců byly téměř vyrovnané. | ||
+ | |||
+ | ==== Vysokohorská fronta (červenec-září 1915) ==== | ||
+ | Karnská fronta byla od poloviny července 1915 prakticky klidná. Velení armádní skupiny Rohr toho využilo k reorganizaci jednotek a jelikož bylo rozhodnuto, že současné obranné pozice, které italské síly nebyly schopny na začátku války prorazit, mají být drženy trvale, i jejich posílení - pracovní oddíly, které dosud budovaly předpokládané ústupové pozice dále v týlu, byly přesunuty k zesilování pozic přímo na hranici, dobrovolnické útvary, které byly sestaveny po vypuknutí války s Itálií z místních mužů (kteří z různých důvodů, zpravidla věku, nepodléhali branné povinnosti), | ||
+ | |||
+ | ===== Karnská fronta ===== | ||
+ | |||
+ | Po neúspěchu italské 4. armády na počátku války panoval od poloviny června klid také na frontě v Dolomitech (rakousko-uherský nejvýchodnější, | ||
+ | |||
+ | ===== Tyrolská fronta ===== | ||
+ | |||
+ | Ve druhé polovině srpna spustila ještě jednu útočnou operaci také italská 1. armáda, konkrétně její pravé křídlo. Jejím cílem bylo dobýt oblast Folgaria-Lavarone, | ||
+ | |||
+ | Po šestidenním dělostřeleckém ostřelování (15.-20.8.) se pokusily o útok ještě i jednotky italské 5. divize v nejzápadnějším sektoru Tyrolské fronty, konkrétně na Tonalský průsmyk. I tento útok byl však odražen, Italové obsadili pouze pozici na Pt. di Albiolo; ta byla 23.9. získána protiútokem zpět, 3.10. znovu dobyta Italy a následujícího dne definitivně znovudobyta rakousko-uherskými oddíly. Několik menších útoků obou stran během září a začátku října na jiných místech západotyroslké fronty skončilo bez výsledku. | ||
+ | |||
+ | Jelikož nejvyšší italské velení naléhalo na splnění vytyčených cílů na Tyrolské frontě ještě před příchodem zimy, italská 4. armáda v průběhu září provedla ještě několik ofenzivních pokusů na různých místech fronty, ale bez výrazných výsledků - dobyt byl pouze vrchol Tofana I (18.9.) a vysunutá rakouská pozice na hoře Coston u Folgarie (23.9.) | ||
+ | ==== Boje na horní Soči (srpen-září 1915) ==== | ||
+ | Po neúspěchu na hlavním bojišti se italské vrchní velení pokusilo ještě před příchodem podzimu a zimy přenést těžiště své ofenzivy na sever, na horní tok Soče. Jeho záměrem bylo dobýt Krn - Mrzli vrh - Tolmin - Most na Soči (v úseku rakousko-uherského XV. armádního sboru) a odtud postupovat na jih do boku obráncům na dolní Soči, a také Vršič - Javoršček - Bovec - Rombon (v úseku 44. zeměbranecké pěší divize, patřící už do armádní skupiny Rohr) a odtud postupovat do boku obráncům Karnské fronty. (OULK 2 - [[http:// | ||
+ | |||
+ | Boje začaly dělostřeleckou přípravou ve dnech 12.-13.8. na celém úseku mezi tolminským předmostím a Bovcem, která mimo jiné vypálila vesnice za frontou. 14.8. pak Italové zahájili první útok na Batognicu a na hřeben Mrzleho vrhu - oba skončily nezdarem a většina nástupů se rozpadla v obranné palbě. Další italské útoky na proběhly v úseku Krn - Mrzli vrh ve dnech 18.-19.8., ale opět skončily bez úspěchu. Rakousko-uherský XV. armádní sbor (který byl zodpovědný za celý úsek I od Krnu až pod Most na Soči) navíc dostal v průběhu bojů střední a těžké dělostřelectvo, | ||
+ | |||
+ | Mezitím 16.8. vyrazily do útoku italské oddíly na jižní straně tolminského předmostí, | ||
+ | |||
+ | Paralelně s tím probíhaly boje i u Bovce. Obránci zde drželi už spíše jednotlivé pozice na dominantních výšinách než souvislou linii, na druhou stranu díky odposlechům telefonních hovorů a zajatcům znali téměř přesně italské rozmístění a plány. Italské průzkumné výpady začaly už 3.8., ale skutečný útok byl zahájen až po dělostřelecké přípravě (12.-13.8.) a po neúspěchu prvních pokusů o dobytí Krnu. Ve dnech 15.-17.8. se několikrát pokusili dobýt Vršič, jehož obránci je však pokaždé odrazili; následující dva dny klidu pak využili k posílení svých řad před dalším italským náporem, který začal další dělostřeleckou přípravou 19.8. Následujícího rána se pak proti pozicím na Vršiči vrhlo několik vln italských útoků, z nichž některé dospěly až do samotných zákopů a došlo k boji na bodáky. Kolem poledne byli Italové nuceni stáhnout se do výchozích pozic. Po zbytek dne rakouské pozice přerývalo italské dělostřelectvo, | ||
+ | |||
+ | Ještě více nalevo se italské oddíly začaly velmi pomalu a opatrně přibližovat Bovci a 14.8. bez boje dosáhli jižních a západních okrajů bovecké kotliny. Do 20.8. pak vyčkávaly, | ||
+ | |||
+ | O půlnoci na 28.8. se Italové pokusili překvapivým útokem ještě jednou dobýt Vršič; bez úspěchu. 29.8. zaútočili znovu na Rombon, a 30.8. se pokusili prorazit v údolí Bovce - rovněž bez úspěchu. Na pravém křídle proběhl zároveň s tím poslední pokus o útok na Mrzli vrh (28.8.), kdy se po pěti nástupech během dne podařilo po setmění konečně prorazit zdejší obrannou linii, jen aby protiútok záloh útočníky zčásti vyhnal, zčásti odřízl a zničil. | ||
+ | |||
+ | Na horské frontě, kde už se blížil příchod zimy, si však Italové nemohli dovolit delší pauzu a jelikož italské velení požadovalo před zahájením hlavní ofenzivy na sočské frontě dobytí bovecké kotliny a tolminského předmostí, | ||
+ | |||
+ | První průzkumné boje proběhly na tolminském předmostí už v noci na 4. a na 5.9., hlavní útok pak 9.9. v poledne (boje trvaly až do noci), a znovu po 24hodinové intenzivní dělostřelecké přípravě 12.9., kdy Italové pětkrát vyrazili proti rakouským obranným liniím na obou výšinách tvořících předmostí, | ||
+ | |||
+ | Na opačném křídle fronty u Bovce chtělo italské velení nejdříve obsadit Rombon a Javoršček po obou stranách bovecké doliny, aby získalo přístup do údolí Koritnice a Soče. Samotný útok byl zahájen později, neboť se čekalo na posílení jednotek i dělostřelectva, | ||
- | ==== Druhá bitva na Soči (18.7.-13.8.1915) ==== | ||
==== Třetí bitva na Soči (18.10.-3.11.1915) ==== | ==== Třetí bitva na Soči (18.10.-3.11.1915) ==== | ||
+ | Po zkušenostech z první, a především z druhé sočské bitvy byly na sočskou frontu - především na Kras - dopraveny vrtací soupravy, které měly za úkol zefektivnit budování obranných pozic a vylepšit jejich výslednou kvalitu. Ačkoliv dlouhá pauza mezi 2. a 3. bitvou poskytla obráncům velmi vítanou možnost doplnit jednotky, z nichž mnohé byly po skončení druhé bitvy zcela rozbité, vrátit na tabulkové početní stavy se podařilo jen oddíly nasazené severně od Vipavské doliny; jednotky na doberdobské planině měly ještě v okamžiku začátku třetí bitvy na Soči podstav celkem o 27 000 mužů. Navíc v důsledku odeslání některých jednotek na jiné fronty (8. ID do Tyrolska, kde měla nahradit německý Alpenkorps, 57. a 59. ID na Balkán) bylo i přes příjezd posil (60 IBrig na gorické předmostí okolo Sabotinu, 106. LdstID na jižní křídlo VII. sboru k Redipuglii, 28 ID namísto 57. a 59. ID na jižní křídlo celé fronty k Monfalcone) bylo na začátku října na sočské frontě k dispozici méně jednotek než na konci druhé bitvy na Soči. Vzrostl ale počet dělostřelectva (ze 462 hlavní na konci druhé bitvy na 604 na začátku třetí). Kritický Sektor III na Krasu byl rozdělen na severnější IIIa (VII. sbor) a jižnější IIIb (III. sbor). | ||
+ | |||
+ | Po velmi výrazném neúspěchu prvního náporu proti rakousko-uherským pozicím v první a druhé bitvě na Soči i v letních bojích na horské frontě byla italská armáda zle pošramocena a její vrchní velitel byl přesvědčen, | ||
+ | |||
==== Čtvrtá bitva na Soči (10.11.-2.12.1915) ==== | ==== Čtvrtá bitva na Soči (10.11.-2.12.1915) ==== | ||
+ | |||
+ | ==== Horská fronta (červenec-prosinec 1915) ==== | ||
==== Pátá bitva na Soči (9.3.-17.3.1916) ==== | ==== Pátá bitva na Soči (9.3.-17.3.1916) ==== |
celkovy_prehled_udalosti.txt · Last modified: 2022/09/15 21:53 by signumbelli1914