Differences

This shows you the differences between two versions of the page.

--- reorganizace_ru_armady [2017/09/20 14:40] – [Vytvoření Sturmtruppen (1916)] signumbelli1914
+++ reorganizace_ru_armady [2017/09/20 14:41] – [Vytvoření Sturmtruppen (1916-1917)] signumbelli1914
@@ Line 25: / Line 25: @@
 Už v roce 1916 byly vypracovány plány na velkou reorganizaci armády, která však měla být provedena až po skončení války. Už nyní však byly podniknuty některé kroky, které s ní byly v souladu, konkrétně postaveno několik nových pěších pluků: IR 105, IR 106, IR 107, IR 108 a IR 109 (ačkoliv poslední dva byly na přelomu let 1916 a 1917 zrušeny), bhIR 5 a HIR 33. Události na východní frontě a nedostatek mužů k nahrazování ztrát však bránily větší početní expanzi pěších jednotek. Vývoj válečné techniky a taktiky si vyžádal vznik nových druhů vojenských oddílů -- jednalo se zpravidla o malé specializované jednotky: setniny pro vedení vysokohorské války (do konce roku 8 setnin po 3 pěších a jedné kulometné četě), oddíly horských vůdců (do konce roku 12 oddílů čítajících celkem 1200 alpinů, na počátku roku 1917 se rozrostly na 13 oddílů čítajících 1995 mužů).
-==== Vytvoření Sturmtruppen (1916-1917) ====
-Po německém vzoru byly zavedeny úderné prapory, které tvořily zpočátku tréninkové jednotky, ve kterých se vojáci učili nové útočné taktice; počítalo se ovšem s tím, že později budou tyto prapory provádět opravdové útočné operace na frontě. V zimě 1916--1917 pak byla u každé setniny vytvořena jedna či dvě úderné hlídky (patrol), vybavené nejmodernější výzbrojí a vycvičené v boji zblízka; u každé armády byl vytvořen úderný prapor((Konference Praha 2017)).
 ==== Pěchotní děla (1916) ====
 Do konce roku 1916 byl každý pěší pluk a samostatný pěší prapor vybaven minimálně jednou četou lehkých pěchotních 37mm děl (s jednou hlavní); snahou bylo vybavit každou jednotku dvěma takovými četami. Pěší jednotky však nepovažovaly toto opatření za dostatečné, neboť od pěchotních děl očekávaly mnohem víc než k čemu byly navrženy (jako např. ničení nepřátelských betonových opevnění nebo kulometných hnízd) a volaly po silnější zbrani. Obzvláště na italské frontě se jako kritický ukazoval nedostatek zákopových moždířů, kterými italská armáda na rozdíl od rakouské disponovala. Od léta 1916 bylo zahájeno úsilí vybavit rakouskou pěchotu lehkými, středními i těžkými zákopovými moždíři; do konce roku se však podařilo na frontu dostat ve větších počtech jen lehké 9cm moždíře, zatímco středních (12cm) a těžkých (22cm) byl stále nedostatek.