Využití domobrany po mobilizaci

Při mobilizaci rakousko-uherské armády tvořily ne úplně malou část povolaných domobranci – tedy muži zpravidla ve věku 33-42 let, kteří si před válkou odsloužili nejen prezenční službu, ale už i svých 9 let v záloze (včetně zeměbrany) a „přepadli“ do kategorie domobrance. Jednalo se o 9 ročníků mužů (z celkově 22 povolaných ročníků), tedy přes 40 %; vzhledem k úbytku způsobilých záložníků s věkem, který se tabulkově počítal jako 4 % každý rok, to je ve skutečnosti o něco méně – okolo 30 %. Pořád je to ale velké číslo – vychází to na 950 000 mužů (z celkově 3,25 milionu povolaných).

Jelikož víme, že domobrana (na rozdíl od společné armády a zeměbrany) neměla v míru žádné jednotky a stavěla se až za války, nabízí se otázka: Co se po mobilizaci s domobranci vlastně dělo – kde a jak sloužili?

K jejímu zodpovězení musíme začít tím, že samotná domobrana se dělila na dvě části – tzv. I. výzvu (5 mladších ročníků) a tzv. II. výzvu (starší 4 ročníky). Domobranců I. výzvy tedy bylo po mobilizaci skoro 580 000, domobranců II. výzvy pak necelých 370 000; přitom ještě doplníme, že II. výzva byla na většině území monarchie povolána později než zbytek vojáků (počátkem září 1914), takže její příslušníci do prvních bojů války zasáhnout nemohli, a to ani v etapě.

Z domobranců I. výzvy (kteří byli povoláni společně se všemi ostatními hned na začátku srpna 1914) se stavěly domobranecké pěší pluky ( LdstIR). Ty pojaly asi 270 000 mužů (zdroj: Klose) a v základní tabulce 1 v OULK 2 jsou počítány v celkovém počtu vojáků vyslaných do pole (Feldarmee). Odpovídá to zhruba 75 plukům (při 3600 mužích tabulkového stavu na jeden trojpraporový pluk), což odpovídá – rakouských bylo 36, uherských o něco více.

V tabulce dále figuruje číslo 288 000 mužů v „nově postavených“ (Neuformationen) domobraneckých jednotkách. To jsou zjevně ty, co se stavěly dodatečně (tedy nikoliv plánované domobranecké pěší pluky) – podle AOK, Kt. 1 jich bylo celkem 239 praporů. Pokud počítáme, že na prapor připadá tabulkově zhruba 1200 mužů, pak je to v naprostém souladu s údajem AOK. Můžeme tedy konstatovat, že nad rámec domobraneckých pěších pluků vzniklo 239 domobraneckých praporů o celkově 288 000 mužů. Tyto prapory byly stavěny téměř všechny z domobranců II. výzvy – pouze 30 pochodových domobraneckých praporů (LdstMaBaon) – tedy v síle asi 36 000 mužů – bylo sestaveno z domobranců I. výzvy; dalších více než 200 (v síle 252 000 mužů) bylo pod označením „domobranecký prapor“ (LdstBaon), později přejmenovaných na etapní domobranecké prapory (LEBaon), sestaveno z domobranců II. výzvy. Tyto prapory neměly být nasazovány do bojů a měly sloužit v etapě; ne u všech to bylo dodrženo, ale většina skutečně na frontu nezamířila.

Když to sečteme, tak nám vychází, že:

z 580 000 domobranců první výzvy

• asi 270 000 mužů narukovalo k domobraneckým pěším plukům (určeným pro bojovou službu)
• asi 40 000 mužů sestavilo domobranecké pochodové prapory (určené pro bojovou službu)
• asi 270 000 mužů zůstalo v zázemí

a z 370 000 domobranců II. výzvy

• asi 250 000 mužů sestavilo domobranecké prapory (určené pro službu v etapě)
• asi 120 000 mužů zůstalo v zázemí

A tak se tedy vysvětluje to číslo 400 000 domobranců v zázemí, se kterým jsem počítal v minulém příspěvku, kde jsem řešil, kolik mužů vlastně Rakousko-Uhersko mělo v zázemí po odchodu jednotek do pole k dispozici pro nahrazování jejich ztrát. Zde je důležité upozornit na zásadní rozdíl mezi jednotkami společné armády a zeměbrany na straně jedné a domobranou na straně druhé: domobranci, kteří zůstali v zázemí, nebyli k dispozici pro doplňování ztrát v poli, neboť zastávali nejrůznější funkce v týlu (přičemž část z nich nebyla ani klasifikována jako schopni služby se zbraní). Zatímco k jednotkám společné armády i obou zeměbran tak každý měsíc vyrážely série pochodových formací doplňujících jejich početní stavy, jednotky obou domobran nebyly po odchodu do pole pochodovými formacemi doplňovány (a jejich početní stavy tak nezvratitelně klesaly).

K pokusu o nahrazení jejich ztrát došlo konečně až na přelomu let 1914 a 1915, kdy byly odeslány pochodové setniny pro domobranecké pěší pluky (zpravidla dvě na pluk, což odpovídá polovině pochodového praporu). Příznačné je, že ty se však tvořily hlavně z uzdravených navrátilců z fronty a dále z mužů dodatečně „uschopněných“ na základě lékařské prohlídky a z mužů vystřídaných z nebojových pozic (v týlu) jinými muži, kteří mezitím nově narukovali (zdroj: AOK, Kt. 10); jinde prostě kde brát nebylo. Tento postup v žádném případě nemohl vést k obnovení bojové síly domobraneckých pěších pluků, a proto byla krátce po něm většina z nich rozpuštěna a jejich mužstvo přiděleno k několika málo, které přetrvaly; ty pak byly udržovány „v chodu“ po celou dobu války, ale to k nim už byli jako doplňky běžně odesíláni mladší muži, kteří byli povolání během válečných odvodů…

Lze tedy říct, že domobranecké jednotky vyslané na frontu hned na začátku války (tedy domobranecké pěší pluky a domobranecké pochodové prapory) na začátku roku 1915 vesměs zanikly a jejich příslušníci se z větší části přesunuli do kolonek ztrát, z menší pak do několika přetrvávajících domobraneckých pluků/praporů, které však postupně ztrácely charakter domobrany. Domobranecké jednotky vyslané na začátku války k nebojové službě v etapě naopak přetrvaly (jejich ztráty byly minimální) a existovaly většinou až do konce války (ačkoliv jejich počet se v jejím průběhu postupně snižoval).