Utkal se u Zborova bratr s bratrem?

Chtěl bych se dnes zamyslet nad jednou zajímavou informací, která se v souvislosti s bitvou u Zborova traduje téměř při každé zmínce: totiž nad případy, kdy se na zborovském bojišti přímo setkali v řadách nepřátelských armád bratři, případně otec a syn. Setkal jsem se s ní mnohokrát, ale pohříchu nikdy s konkrétním určením osob, o které šlo. Intuitivně mi od počátku takový příběh připadne poněkud za vlasy přitažený, resp. nepravděpodobný. Ale jak víme, intuice v oboru pravděpodobnosti téměř nikdy nefunguje správně, a proto se na celou otázku zkusme podívat pořádně – statisticky a vědecky. (Poznámka: Jelikož intuitivně mi připadne být hypotéza nepravděpodobná, budu v následujících úvahách všechny odhady zaokrouhlovat směrem PROTI této intuici, tedy na tu stranu, která platnost hypotézy podpoří.)

Celý příběh samozřejmě vychází z velmi reálných základů: na zborovském bojišti stály proti československé střelecké brigádě, složené ze zhruba 3 500 příslušníků čs. vojska na Rusi, dva rakousko-uherské pluky (v celkové síle zhruba 6 000 mužů) doplňované z jižních a západních Čech, tedy plné vojáků pocházejících z Českých zemí. Kolik mezi nimi tedy mohlo být sourozenců, případně otců a synů, kteří se na bojišti potkali na opačných stranách fronty?

Česká střelecká brigáda se skládala z dobrovolníků české (a ve velmi malé míře slovenské) národnosti, kteří se rozhodli bojovat proti své formální vlasti v řadách ruské armády. Do Ruska se velká většina z nich dostala jako zajatci poté, co před tím sloužila v řadách rakousko-uherské armády, menší část v něm žila již před válkou jako emigranti nebo zahraniční pracovníci. I emigranti však pravděpodobně měli doma své příbuzné; pokud tedy s dovolením zanedbáme Slováky, můžeme počítat, že všech 3 500 mužů bojujících u Zborova pocházelo z Českých zemí.

Z Českých zemí bylo doplňováno celkem 24 pěších pluků rakousko-uherské armády. To znamená, že doplňovací obvod jednoho pluku pokrýval cca 1/24 populace Českých zemí, na dva pěší pluky tak připadá 1/12. Za předpokladu zhruba rovnoměrného zastoupení jednotlivých regionů mezi muži vstupujícími do čs. legií v Rusku můžeme tedy odhadnout, že v řadách Čs. střelecké brigády u Zborova mohlo bojovat zhruba 3 500 / 12 = cca 300 mužů pocházejících ze stejné oblasti Čech, jako vojáci na druhé straně fronty.

Nyní velkoryse předpokládejme, že každý z nich měl průměrně jednoho bratra, resp. otce nebo syna (podle věku), který byl ve vojenském věku a byl rovněž povolán Rakouskem-Uherskem do služby. (Toto je z mé strany nejméně jistý odhad; někteří jistě takové příbuzné neměli, jiní zase naopak mohli mít sourozenců ve vojenské službě i několik. Při nedostatku lepších nápadů tedy zůstávám u průměrného čísla 1). Máme tedy 300 potenciálních sourozenců/otců/synů legionářů, kteří by proti nim u Zborova stát mohli, pokud by měli dostatečnou smůlu.

Kolik z nich však reálně v ten den na frontě s jedním z obou rakouských pěších pluků (IR 35 a IR 75) skutečně mohlo sloužit? První údaj, který musíme zohlednit, je, že v pěším pluku sloužilo cca 60 % povolaných mužů (zbylých 40 % sloužilo v plucích zeměbraneckých, domobraneckých, jezdeckých, mysliveckých praporech, u dělostřelců atd., prostě u všech ostatních typů jednotek). Takže nám zbývá 180 mužů (bratrů či otců/synů legionářů od Zborova), kteří byli příslušníky IR 35 nebo IR 75.

Jedním pěším plukem během celé války prošlo aspoň 30 000 mužů. Bojový stav pluku byl ke dni bitvy u Zborova okolo 3 000 mužů – tedy v daný den bylo přímo na frontě zhruba 10 % mužů, kteří plukem během celé války prošli. Z našich 180 potenciálních příbuzných legionářů to tedy může být 18 mužů.

Z toho vyplývá, že v den zborovské bitvy se mohlo na bojišti, na kterém se střetlo přes 9 000 českých vojáků (na obou stranách fronty) pohybovat dejme tomu do 20 párů bratří, resp. otců a synů v rozdílných uniformách. Jaká je šance, že se některý z těchto párů na několik kilometrů širokém úseku fronty skutečně setkal uprostřed boje(!) tváří v tvář (tak aby se při tom mohli navzájem poznat), je dost těžké posoudit.

Přesto se na tento tenký led ještě kousek pustím: Asi 4 000 z rakousko-uherských vojáků skončilo po bitvě v zajetí. To znamená, že zhruba třetina z nich z boje vyvázla (ať už se zraněním, nebo bez) a podařilo se jí ustoupit; tito se pravděpodobně vůbec nedostali do boje zblízka, a i kdyby, nejspíše neměli šanci někoho na druhé straně poznat. Takže nám zbývá potenciálně 2/3 z 20, to jest asi 12-13 případů, kdy se příbuzní mohli během boje teoreticky opravdu setkat – pokud by se ovšem vyskytli ve stejný okamžik na stejném místě a měli čas se navzájem poznat…

Nejobsažnější výčet takových tradovaných případů, na jaký jsem zatím narazil, uvádí Ludvík Svoboda ve svých pamětech (Svoboda, Ludvík: Cestami života I, str. 368):

• „Kuchař od naší roty […] v rakouských zákopech zajal svého syna.“
• „Jarda Zbořík se tu setkal s mladším bratrem.“ (Tato formulace ovšem připouští, že to mohlo být až po boji při třídění zajatců.)
• „Augustin Machala vypráví, jak naši zajímali vojáky [IR 75…]. Jeden z nich se dal na útěk. […] Byl zabit. Voják, který po něm střílel, se šel na mrtvého podívat. Byl to jeho syn.“
• „Jistý Ota z Plzně mezi zajatci našel svého bratra.“ (Zde je skutečnost, že se jednalo až o setkání se zajatci, výslovně uvedena.)
• „Jiný z bojovníků se sklonil k raněnému rakouskému vojákovi a poznal svého otce.“

Povšimněte si velmi charakteristického detailu: U případů, kde je uvedeno konkrétní jméno účastníka, jde téměř jistě o situaci po boji, v zázemí, při třídění rakouských zajatců. Naopak všechny případy setkání přímo v boji, nebo dokonce tragického zastřelení syna vlastním otcem(!), jsou uvedeny bez konkrétního určení účastníků. Jak se jmenoval onen kuchař? Jak se jmenoval ten, kdo se sklonil k raněnému otci, a hlavně: jak se jmenoval ten nešťastník, který zastřelil svého vlastního syna? Troufnu si tvrdit, že pokud jsou tyto příběhy pravdivé, musejí být zaznamenána i jména dotyčných mužů – čekal bych, že se budou opakovaně vyskytovat v legionářské literatuře, které za první republiky vyšlo velké množství.

V každém případě platí, že dnes jsme schopni všechny historky o střetnutí bratrů či otců se syny (ale vlastně i vzdálených příbuzných nebo známých) s poměrně velkou mírou jistoty ověřit – máme jak jmenné seznamy rakousko-uherských vojáků v bitvě zajatých, tak kompletní seznamy legionářů bitvy se účastnících. Pokud tedy kdokoliv víte o KONKRÉTNÍCH případech – tedy s uvedením jmen konkrétních účastníků -, prosím napište mi je na mail, na facebook nebo sem do komentářů – a já se je pokusím ověřit.

Pro případy uvedené Ludvíkem Svobodou je výsledek tristní: žádný Zbořík se v databázi legionářů vůbec nenachází, takže pokud má historka nějaký reálný základ, je zřejmě mylně uvedeno už samotné jméno účastníka na straně legií, a jediný legionář s příjmením Ota nebyl z Plzně a sloužil v italských legiích – takže pro tento případ platí totéž. U Zborova skutečně bojoval pouze zmiňovaný Augustin Machala, nicméně ten vystupuje v historce pouze jako vypravěč.

Jaký je tedy můj prozatímní závěr? Aby se na zborovském bojišti přímo střetli bratři či otec a syn je velmi nepravděpodobné, i když nelze vyloučit, že k jednomu či dvěma případům mohlo dojít. Naopak téměř jisté mi ale přijde, že k několika takovým setkáním muselo dojít po boji, když byly tisíce rakouských zajatců v zázemí organizováni. Dále je možno uvažovat, že pokud bychom rozšířili definici „bratrů“ – třeba i na bratrance, strýce/synovce, a nebo dokonce na všechny známé -, pak těch potenciálních setkání muselo být násobně více, tedy desítky či až stovka. A zde už bych nepochyboval, že minimálně několik se jich skutečně realizovalo.

Věrohodný popis toho, jak mýtus o setkávání bratří na zborovském bojišti mohl vzniknout, tedy podle mě zní: Nepochybně došlo k několika takovým setkání po boji, mezi vítěznými vojáky čs. brigády a jejich zajatci. Zároveň je téměř jisté, že přímo v boji došlo také k několika případům, kdy se setkali a poznali známí nebo dokonce (blízcí či vzdálenější) příbuzní. Obojí se muselo (mezi legionáři) rychle rozkřiknout, a snadno z toho vznikla verze kombinující ty nejdramatičtější případy: ze známých se stali bratři nebo otec a syn, ze setkání v zázemí se stala setkání na frontě, a ze setkání na frontě se stal přímý boj, nebo dokonce zastřelení svého blízkého. Takový příběh měl obrovskou symbolickou sílu, šířil se jako lavina… a opakuje se dodnes.