Další ze zdánlivě jednoduchých a zcela zásadních otázek, na kterou překvapivě není úplně snadné najít spolehlivou odpověď, je: kolik mužů byly jednotlivé státy účastníci se první světové války schopny povolat ke službě v armádě, jaké mezi nimi byly rozdíly a čím byly způsobeny.
Tento text vznikl jako výsledek (resp. jeho první část, protože už teď je jasné že budou následovat další) snahy ji zodpovědět společně s umělým inteligentem (Claude, model Sonnet 5, Medium – ať už to znamená cokoliv). Jelikož se jedná o můj první pokus vytvořit článek s jeho pomocí, na konci textu přidávám zážitky a zjištění z práce s ním. Hned na úvod ale musím upozornit, že v důsledku toho následující tabulka, která tvoří hlavní podstatu celého článku, nemá jasný zdroj; je to prostě „co inteligent na internetu našel“, tedy musíme ji interpretovat jako „obecně udávané údaje“, s rizikem že některé můžou být mylné – pokud však jsou mylné, tak jsou to obecně rozšířené omyly a zatím s nimi budeme pracovat.
U jednotlivých států nám jde o vyčíslení dvou údajů:
Celkový podíl mobilizovaných na populaci za celou válku (většinou 1914–1918, u států co vstoupily do války později však samozřejmě jen od jejich vstupu dál) – to nám ukazuje, kolik celkově mužů stát „prohnal“ vojenskou službou
Podíl počáteční mobilizace (stav bezprostředně po vyhlášení všeobecné mobilizace) na celkovém počtu mobilizovaných za válku – to nám ukazuje, kolik z toho celkového počtu mužů tvořily původní vycvičené zálohy (tedy jinými slovy, kolik dalších mužů do služby stát zařadil až během války, při válečných odvodech)
Přitom nám jde především o hlavní evropské mocnosti vedoucí válku – tedy Německo, Francii, Velkou Británii, Rakousko-Uhersko, Rusko a Itálii –, k nimž jsem spíše pro porovnání přidal USA, Belgii a Srbsko.
Přehledová tabulka
| Stát | Populace (~1914) | Mobilizováno celkem | % populace | Počáteční mobilizace | Poměr počáteční / celkem |
|---|---|---|---|---|---|
| Německo | ~67 mil. | 11 000 000 | ~16 % | 4 500 000 | ~41 % |
| Rakousko-Uhersko | ~51 mil. | 7 800 000 | ~15 % | 3 250 000 | ~42 % |
| Británie (bez impéria) | ~46 mil. | 6 170 000 | ~13 % | 730 000 | ~12 % |
| Francie | ~40 mil. | 8 410 000 | ~21 % | 4 017 000 | ~48 % |
| Rusko | ~175 mil. | 12 000 000 | ~7 % | 5 971 000 | ~50 % |
| Itálie | ~36 mil. | 5 615 000 | ~15,5 % | ~1 340 000 | ~24 % |
| USA | ~103 mil. | 4 273 000 | ~4 % | — | — |
| Belgie | ~7,4 mil. | 320 000 | ~4 % | 220 000 | ~64 % |
| Srbsko | ~4,5 mil. | 707 000 | ~16 % | ~250–300 000 | ~35–42 % |
Komentář
A nyní si projděme, co z toho plyne, resp. zamysleme se nad podobnostmi a odlišnostmi v údajích o jednotlivých zemích. Ty jsem v tabulce úmyslně seřadil tak, abychom na začátku měli údaje typické a postupně čím dál větší odchylky.
Etalonem pro srovnávání se nám tedy stává Německo a Rakousko-Uhersko, které mají prakticky totožná čísla jak co se týče podílu zmobilizované populace celkem (15–16 %), tak co se týče podílu úvodní mobilizace na mobilizace celkově (41–42 %).
Pokud se budeme dívat jen na první údaj (mobilizované populace celkem), vidíme, že prakticky stejného výsledku (13–16 %) dosáhlo nejen Německo a Rakousko-Uhersko, ale i Velká Británie, Itálie a dokonce i Srbsko (i když zde je to pochybné, k čemuž se dostaneme dále). Jelikož všechny tyto státy byly na konci války co se lidských zdrojů týče vyčerpané do krajnosti, můžeme na základě toho prohlásit, že toto je skutečný běžný mobilizační potenciál moderního státu v dané době.
Pokud budeme naopak sledovat druhý údaj (podíl mobilizovaných na počátku války ke všem mobilizovaným), vidíme že prakticky stejného výsledku (40–50 %) dosáhlo nejen Německo a Rakousko-Uhersko, ale také Francie, Rusko a dokonce i Srbsko (i když zde je to opět značně pochybné). Na základě toho můžeme toto rozmezí prohlásit za běžné – většina států tedy během války dokázala povolat ještě jednou tolik (a něco navíc) mužů, než kolik zmobilizovala hned na začátku války.
A nyní si pojďme projít odchylky od těchto standardních čísel:
Velká Británie
Velká Británie zmobilizovala celkem 13 % populace, čímž se nijak nevymyká ostatním mocnostem. Její rozdílnost spočívá v tom, že její úvodní mobilizace je mimořádně nízká – jen 12 % z celkově zmobilizovaných (přičemž běžných je 40–50 %). To je samozřejmě výsledkem toho, že Velká Británie jako jediná neměla před válkou povinnou vojenskou službu, a tedy neměla rozsáhlé zásoby záložníků schopné okamžitě nastoupit službu.
Pro zajímavost: Velká Británie měla v okamžiku vypuknutí války regulérní armádu v síle 250 000 mužů (z níž ale asi třetina byla v Indii a nemohla do bojů v Evropě rychle zasáhnout), armádní zálohu v síle asi 145 000 mužů, speciální zálohu asi 65 000 mužů a teritoriální síly asi 270 000 mužů – to je tedy těch 730 000 mužů, co okamžitě zmobilizovala; vedle toho ale zároveň okamžitě započal nábor dobrovolníků, kdy jen do konce září se přihlásilo dalších 750 000 mužů – a ty už do toho úvodního čísla nepočítáme. I kdybychom to ale udělali, počáteční mobilizace by pořád tvořila jen asi 25 % celkové a zůstala by hluboko pod průměrem. Je to nicméně jasný výsledek jiného systému vojenské služby.
Francie
Francie se vymyká zásadněji: zmobilizovala během války celkem 21 % populace (oproti běžné míře 13–16 %). V absolutních číslech zmobilizovala 40milionová Francie více vojáků, než 51milionové Rakousko-Uhersko. Rozdíl 5 procentních bodů (21 % vs 16 %) nevypadá možná na první pohled dramaticky, ale je – je to totiž o třetinu víc než například Německo: tedy na každé tři německé vojáky dokázala Francie (ze stejné teoretické „zásobárny“ mužů) postavit čtyři své. Zčásti se to projevilo na tom, že zmobilizovala větší část mužů hned na počátku (jejich podíl na celku tvoří 48 %, oproti 41–42 % u Centrálních mocností), ale ne zásadně – pořád dokázala během války povolat ještě více než jednou tolik dalších mužů než na počátku.
U Francie tedy nejde rozdíl vysvětlit nijak jinak než tím, že opravdu do armády zařazovala citelně větší část mužů než jakákoliv jiná mocnost. A to už v míru, kdy udržovala armádu v absolutních číslech prakticky stejně silnou jako mělo Německo, které mělo přitom o více než polovinu více obyvatel! Francouzský strach z opakování války 1870–1871 byl opravdu mimořádně silný… (A tohle je přesně jeden námět na další navazující článek na příbuzné téma: počty mužů odváděných jednotlivými státy k vojenské službě v mírových dobách před první světovou válkou.)
Rusko
Rusko se vymyká ještě zásadněji než Francie, ale opačným směrem: zmobilizovalo během války pouze asi 7 % populace (což je polovina běžné míry) – v absolutních číslech zmobilizovalo jen těsně více mužů než Německo (12 milionů vs. 11 milionů), které nemělo ale ani polovinu jeho populace! Jeho mobilizační potenciál byl tedy v porovnání s ostatními mocnostmi poloviční – a i tak se pod tíhou války zhroutilo jako první, takže je zjevné, že větší mobilizace jako stát schopno opravdu nebylo (naopak můžeme spekulovat, že i tahle poloviční byla na něj příliš velká…). To stojí za podrobnější rozbor.
První část vysvětlení spočívá v tom, že Ruské impérium část své populace úplně z vojenské služby vylučovalo, resp. nepovolávalo je k ní (ani v době míru) – v zásadě se jednalo o neslovanskou populaci impéria, i když i tam byly různé výjimky. Velmi zhruba lze tedy říci, že kdybychom to chtěli zohlednit, z populace bychom museli odečíst zhruba 20 milionů muslimů (z nich sice část v armádě sloužila, ovšem jen ve speciálních „etnických“ jednotkách a jednalo se o relativně malé počty a nyní je zanedbáme) a okolo 3 milionů Finů – takže základ populace pro Rusko by byl 152 milionů namísto 175 milionů. I tak by ale zvedlo podíl mobilizované populace jen o procento, ze 7 na 8 % – takže vynětí etnických skupin populace z vojenské služby mobilizační potenciál Ruska zásadně neovlivnilo.
Rozhodující je tedy druhá část vysvětlení, a to je nedostatečná průmyslová a logistická kapacita státu. Rusko prostě nebylo schopno více vojáků vyzbrojit a vybavit (mimo jiné v důsledku chabě rozvinuté průmyslové základny), resp. je na bojišti uzásobovat (mimo jiné i v důsledku chabě rozvinuté železniční sítě).
Mimochodem, zda je zajímavé uvědomit si kontrast s druhou světovou válkou, kdy SSSR dokázal zmobilizovat až 18 % populace – tedy dokonce více než západní mocnosti v první (i druhé) světové válce. To znamená, že ty nedostatky v průmyslové kapacitě i logistice se masivní industrializací země ve 20.–30. letech podařilo během pouhých dvacíti let skutečně zcela odstranit (neboli dohnat ostatní průmyslové země). (To, jak brutální cenu za tento úspěch státu zaplatilo jeho obyvatelstvo, samozřejmě zůstává velmi temnou odvrácenou stránkou tohoto úspěchu bolševické vlády.)
Itálie
Itálie sice vstoupila do války o tři čtvrtě roku později, ale na celkovém podílu mobilizované populace se to nakonec nijak neprojevilo – ten se vyšplhal nad 15 %. Rozdíl je ale v podílu, jaký na něm tvořila počáteční mobilizace – ten má Itálie suverénně nejmenší ze všech států, které měly před válkou všeobecnou brannou povinnost, neboť dosáhl jen asi poloviny obvyklé hodnoty (24 % vs. 40–50 %).
Vysvětlení tohoto nízkého početního stavu armády bezprostředně po mobilizaci u Itálie spočívá pravděpodobně však pouze v nekonzistenci uváděných čísel, resp. v postupném charakteru italské mobilizace. Itálie totiž sice v létě 1914 zůstala neutrální, ale částečně mobilizovala. Když se pak na jaře 1915 chystala na vstup do války, plíživě mobilizaci rozšiřovala, a tak v okamžiku, kdy Rakousku-Uhersku vyhlásila válku, měla už ve zbrani 1 340 000 mužů – a právě toto číslo se pak uvádí jako síla italské armády „po mobilizaci na začátku války“. Ve skutečnosti se ale jedná o početní stav italské armády PŘED formálním vyhlášením všeobecné mobilizace (ta začala ve stejný den kdy Itálie vyhlásila válku – 23.5.1915). Po vyhlášení mobilizace pak početní stav dále rostl, ale nedokázal jsem (resp. ani můj umělý inteligent nedokázal) dohledat přesné počty.
Zdá se ale, že její početní stav rostl po mobilizaci jen pomalu a postupně (na rozdíl od ostatních mocností, které po vyhlášení mobilizace okamžitě povolaly všechny záložníky a zařadily je do jednotek). Což dává smysl vzhledem k tomu že italská armáda nebyla pod tlakem obav z toho že ji nepřítel na začátku války předejde (jako byly ony) a na svou jedinou, relativně krátkou frontu proti Rakousku-Uhersku měla už – jak si aspoň myslela – dostatek sil z plíživé mobilizace před vyhlášením války.
USA
USA zmobilizovaly celkově jen asi čtvrtinu až třetinu toho co ostatní mocnosti (4 % vs. 13–16 %), nicméně to je dáno tím, že do války vstoupily až v roce 1917 a reálně ji vedly (na bojišti) prakticky jen několik měsíců (na samém konci války). A o „úvodní mobilizaci“ nemá smysl ani hovořit, protože ta neproběhla – celá mobilizace byla kontinuální proces.
Přesto bych zdůraznil, že jejich příchod na bojiště – ačkoliv v porovnání s ostatními státy musely vyslat vlastně relativně méně vojáků – byl rozhodující: v situaci kdy všechny ostatní mocnosti byly už vyčerpány a neměly odkud brát, převážil misku vah jednoznačně na stranu Dohody.
Mimochodem, i zde je zajímavé uvědomit si kontrast s druhou světovou válkou – v té USA zmobilizovaly stejné procento populace jako ostatní moderní státy, konkrétně 12,5 %. Zatímco první světové válka pro ně byla v tomto „mírná“, ve druhé bojovaly stejně totálně jako všichni ostatní (a pozor, přes 80 % svých sil soustředily na evropském bojišti, takže válka v Pacifiku sice byla významným faktorem (a vázala především velké množství námořních a leteckých sil), ale i tak zdaleka převažovala válka v Evropě).
Belgie
Spíše pro srovnání – Belgie byla od prvního měsíce války prakticky celá okupovaná, a její armáda (která zůstala v poli, bojující po boku ostatních spojenců) neměla odkud brát další brance. Proto celkově nízký podíl zmobilizované populace (jen 4 %), a proto také vysoký podíl mezi počáteční mobilizací a celkovou (68 %).
Zajímavé vlastně je vůbec to, že během války byla Belgie schopna ještě další muže povolat. Pocházeli z řad uprchlíků – asi 600 000 belgických občanů se z okupované země dostalo (zpravidla přes neutrální Nizozemí), z nich asi 100 000 nastoupilo do armády (zhruba polovina dobrovolně, druhá polovina pak od roku 1916 povinně).
Srbsko
Nakonec Srbsko – zde musíme začít upozorněním, že čísla uváděná i oficiálními srbskými prameny jsou NAPROSTO NESPOLEHLIVÁ. Především se jedná o nesmírně nadnesené údaje o ztrátách, které ale zpětně ovlivňují i údaje o počtu mobilizovaných (protože když Srbové po válce oficiálně tvrdili, že ztratili přes milion vojáků, nemohli by zároveň tvrdit, že zmobilizovali jen 700 000…).
S umělým inteligentem jsem se ale nakonec rozhodli držet se čísel z této studie, která říká, že v roce 1914 Srbsko zmobilizovalo celkem 500 000 mužů, na podzim 1915 pak (těsně před evakuací země) povolalo dalších 207 000 (i když sama uznává, že reálný počet těch co se dostavili je neznámý; budeme nicméně počítat s celým tímto počtem, protože nám na druhou stranu možná chybí nějací povolaní z roku 1915, které studie nezmiňuje) – tak tedy vznikl údaj o 707 000 mobilizovaných celkem. K tomu by bylo potřeba připočíst, že nějaké další muže dokázala srbská armáda povolat ještě i po roce 1915, když fungovala „v exilu“ (na Korfu a poté na makedonské frontě), ale o jejich počtu nemáme údaje a tak to zanedbáme (možná šlo o nízké desetitisíce mužů). Vedle toho vznikl v roce 1916 také Srbský dobrovolnický sbor v Rusku (asi 50 000 mužů), ale ten se rekrutoval ze zajatců a emigrantů, tedy především z občanů Rakouska-Uherska a USA (nikoliv Srbska) – ten tedy počítat ani nemůžeme. Údaj o počtu mobilizovaných Srbů na počátku války pak přebíráme z OULK 7, str. 913 anglického překladu – tam je uvedeno 300 000, inteligent na internetu našel v několika zdrojích 250 000 – takže jsem nakonec v tabulce nechal toto rozmezí. (Údaj z OULK asi nebude zrovna spolehlivý – stejné číslo, 300 000, totiž na tomtéž místě uvádí i pro Belgii, kde by ovšem správně mělo být 220 000; na druhou stranu o Srbsku by mělo Rakousko-Uhersko mít přesnější představu než o Belgii.)
Tato čísla – ačkoliv si nejsem jist jejich spolehlivostí – dobře zapadají do běžných hodnot: Srbsko podle nich během války zmobilizovalo 16 % populace, z toho 35–42 % hned na počátku války. Musíme si ale uvědomit, že to ve skutečnosti znamená, že zmobilizovalo nadprůměrně mnoho, neboť to celé stihlo jen za roky 1914 a 1915! Přitom počáteční mobilizace – pokud budeme vycházet z čísla 300 000 povolaných – je na úrovni ostatních států (okolo 6 % populace); musí to tedy znamenat, že Srbsko velmi rychle mobilizovalo další muže po zahájení války. Což sedí s údajem, že do konce roku 1914 zmobilizovalo celkem 500 000 mužů – to totiž znamená, že počet mobilizovaných už během prvních měsíců války (téměř) zdvojnásobilo; tomu se žádný jiný stát ani zdaleka nepřiblížil.
Ale ještě jednou opakuju: tím že čísla pro Srbsko jsou tak pochybná, i tyto závěry je potřeba brát s rezervou.
Osmanská říše
Při tvoření článku s umělým inteligentem jsme tuto poslední mocnost vedoucí válku úplně vynechali, kolega na to byl ale zvědavý, tak jsem se pokusil doplnit i Osmanskou říši. Ale nakonec jsem ji do tabulky ani nezařadil, jelikož ty údaje jsou ještě méně jisté něž u Srbska. Osmanská říše měla okolo 22 milionů obyvatel, celkově snad zmobilizovala zhruba 3 miliony – to by bylo necelých 14 % populace, čili zcela v intencích „normy“.
Právě to je ale podezřelé – Rusko bylo kvůli nízké průmyslové základně schopno zmobilizovat jen polovinu toho co rozvinuté státy, a ještě zaostalejší Osmanská říše že by tento problém neměla a dokázala zmobilizovat stejný podíl populace jako vyspělé moderní státy? To je podezřelé. Odpověď by měla ležet v obrovských ztrátách – Osmanská říše ve skutečnosti byla schopna v poli udržovat výrazně menší armádu než ostatní státy – ale vlivem velkých ztrát (včetně obrovského množství dezercí) jí „prohnala“ mnohem více mužů, takže výsledný podíl populace je srovnatelný s moderními státy. Aspoň tak tvrdí umělý inteligent – ale o Osmanské říši opravdu téměř nic nevím a netroufám si to hodnotit.
Kolik mobilizovala na začátku války, to se mi pak nepodařilo dohledat vůbec. Podle zákona prý měla být schopná zmobilizovat okolo milionu mužů – kdyby tomu tak bylo, pak by podíl na celkové mobilizaci byl asi 33 %, což je méně než většina států a korespondovalo by to s tím, že ve skutečnosti v poli udržovala menší armádu, ale mnohem víc ji musela doplňovat. Ale znovu, netroufám si z těch nespolehlivých čísel nic soudit.
Závěr
Na závěr bych rád upozornil na jednu zásadní skutečnost, která ze srovnání vyplynula: ta naprostá podobnost mezi Německem a Rakouskem-Uherskem. V podstatě by na tom nemuselo být nic až tak překvapivého – oba státy byly ve velmi podobné strategické situaci, oba státy měly prakticky totožný systém vojenské služby… Ale Německo bylo ekonomicky výrazně rozvinutější a všude se opakuje (ano, i u nás na wiki) že Německo před válkou odvádělo mnohem větší část každého ročníku než Rakousko-Uhersko, které ke službě v armádě odvádělo naopak relativně velmi málo mužů. To je ale v přímém (a domnívám se neřešitelném) rozporu s tím, že oba státy na začátku válku zmobilizovaly prakticky totožný (vzhledem k velikosti populace) počet vojáků, a dokonce pak i během války zmobilizovaly stejně dalších mužů (takže jeden nebo druhý tu úvodní mobilizaci nemohl jaksi navýšit na úkor později povolaných). Jak to zatím chápu, jedna z těch dvou „pravd“ bude muset být odmítnuta – a vzhledem k tomu, že to k čemu jsme došli v tomto textu je dobře podložené a nevidím tam žádnou slabinu, bude to muset být to tvrzení o tom, že Německo odvádělo větší podíl mužů než Rakousko-Uhersko.
To je nicméně odvážná myšlenka a je potřeba ji pořádně podložit a rozpracovat – což je téma na příští článek.
Poznámky k umělému inteligentovi
A nyní slíbené zážitky a poznámky k používání umělé inteligence při tvorbě takovéhoto článku:
- Umělý inteligent je velmi dobrý ve formulacích textů – což je přesně ta část práce, na kterou ho používat nechci
- Umělý inteligent je velmi dobrý ve vyhledávání obecně rozšířených tvrzení na internetu – což je to, k čemu jsem ho použil
- Umělý inteligent je velmi špatný v posuzování pravdivosti/přesnosti a konzistence tvrzení, a to jak vyhledaných, tak dovozených jím samým – což je to, s čím jsem během práce na článku nejvíc bojoval
- Umělý inteligent se dá použít k dohledávání přesných údajů, když člověk předem ví, co by zhruba měl najít a jak by to zhruba mělo vypadat – to je asi nejužitečnější schopnost, kterou jsem využil, je to něco jako mít k ruce asistenta, kterému zadám zhruba, co potřebuju najít, a on to najde přesně, dokonce při troše snahy i se zdrojem
Konkrétní záseky:
- Umělý inteligent mi opakovaně (v různých fázích naší diskuze a na různých úrovních) vnucoval tvrzení o „výjimečné efektivitě německého státu v odvádění občanů ke službě ve zbrani“, která měla podle něj vést k tomu, že v Německu bylo vojáky mnohem větší procento populace než v jiných státech. A to přes to, že je to v přímém rozporu s tabulkou v úvodu textu, ze které jsme celou dobu vycházeli (a kterou sám sestavil), přes to, že jsem ho na to několikrát upozornil a přes to, že jedním z hlavních závěrů naší studie je, že Německo a Rakousko-Uhersko bylo v tomto ohledu téměř přesně stejné, a naopak v něm vynikala Francie. Nebylo mi moc jasné, kde na to pořád chodí, až jsem to prodiskutoval s inteligentem přirozeným (tedy živým kolegou), a ten navrhl, že se to pravděpodobně vztahuje k situaci Německa, resp. tehdy ještě Pruska o půl století dříve (před válkami s Rakouskem 1866 a Francií 1870). To dává smysl – a asi se to také na internetu hojně opakuje, takže milý umělý inteligent se toho držel a držel…
- Umělý inteligent byl zcela ochoten přijmout nereálná srbská čísla a pracovat s nimi – byť mu musím uznat i to, že na velké rozpory ve zdrojích týkajících se Srbska sám upozornil, což považuju za úspěch.
- Shrnutí „z pera“ umělého inteligenta jsou plytká a nic neříkající. Jeho rádobyzávěry jsou obecné kecy o ničem. (Tady bych rád přidal nějakou poznámku o tom, že se dobře hodí na jiné věci než na odborné články, jako jsou třeba marketing apod… ale nebudu do toho zabrušovat;-)
Efektivita: Ušetřilo mi použití umělého inteligenta při tvorbě tohoto článku čas? Upřímná odpověď je, že nevím. Zpočátku to vypadalo jednoznačně že ano – celkem rychle jsme se dobrali základní tabulky (reprodukované na počátku článku) a základních poznámek k ní. Jenomže čím víc jsme do toho zabředávali, tím víc jsme to všechno museli znovu a znovu upravovat, předělávat, dohledávat správná čísla, zbavovat se nepravdivých tvrzení a pak nepravdivých předpokladů… Nakonec jsme téměř všechno, co jsme na počátku poměrně rychle vytvořili, museli bod po dobu podrobně rozebrat a opravit. Čímž jsme se ale do značné míry dostali k tomu, co bych dělal, kdybych ten článek tvořil bez jeho pomoci.